Co vlastně hledáš? Možná něco jiného, než si myslíš.

Tento rok jsem se naučil, že často hledám něco jiného, že si myslím.

A to doslova. Hledám to, co si nemyslím – hledám klid za myslí, vnitřní ticho.

Často, když jsem se necítil nejlépe, jsem si položil otázku, co si vlastně přeju nebo co potřebuju.

Většinou se objevily různé odpovědi, třeba že chci více času pro sebe, méně práce, více procházek přírodou, nové spolupráce, vyřešit nějakou situaci ve vztahu, mít jasnou vizi do budoucna a tak dále.

To všechno dává smysl! A je fajn těmto přáním naslouchat a pokud je to možné, následovat je.

Jenže z jiného úhlu pohledu je to jen jedna úroveň odpovědi. Úroveň, na které budou vznikat stále další a další podobná přání, která budeme muset naplňovat, abychom byli šťastní.

I to je samozřejmě v pořádku – do jisté míry nám to bude fungovat.

Co když to ale není všechno?

Co když právě tento způsob nacházení štěstí skrze neustále naplňování dílčích přání zakrývá něco mnohem zářivějšího?

Kdykoliv se uchýlím do meditace a spočinu v hlubším klidu mysli, než který je nám běžně dostupný v ruchu každodenního života, dostaví se uvědomění:

Tohle je ono.

To je to, co jsem hledal. To je to, co jsem potřeboval! To je to, co jsem se pokoušel najít všemi možnými způsoby, a co se dostavilo samo, když jsem se zastavil a skutečně zklidnil.

Vnitřní ticho a stabilita mysli. Vědomí blažené spokojenosti. Klid a mír.

Najednou je všechno jasné:

Odpovědi nejsou venku, ale uvnitř.

Problémy, které jsme řešili, jsou jen situacemi, kterými se nemusíme nechat zneklidňovat. Jejich řešení se dostavuje, když uvolňujeme snahu je řešit.

Náročné pocity, které nás tížily, jsou jen jednou částí celého širého plátna přítomnosti. Navíc se samy od sebe mění, když jim nevzdorujeme.

Radost z čistého bytí nemusíme tvořit ani nikde hledat – dostavuje se spontánně, když je mysl tichá a sjednocená.

Je nám prostě dobře. Jen tak, bezúsilně. A ne naoko, ne uměle – pocit blaženého bytí prostupuje celou naší realitu. Člověk by řekl, že nám je dobře na duši.

Stačilo se přitom jen zklidnit.

Lidé, kteří aktivně nemeditují, tuto zkušenost nemusí mít.

I když se pokoušíme relaxovat, třeba v sauně, na pláži, ve vaně nebo při procházce přírodou, tak v netrénované mysli něco stejně pořád jede – je tam neustálý hukot a šum, který může být velmi nenápadný, až nepostřehnutelný, ale je tam a zastírá hlubší vnitřní ticho.

Jakmile se ale naučíme hluboce zklidnit mysl, tento hukot mizí. I ten nejdrobnější šelest myšlenek, představ a pohybů pozornosti postupně ustává – a s tím se jako přirozený produkt sjednocené mysli dostavuje i hluboká a klidná radost.

No a to nejlepší?

Do tohoto stavu bytí se můžeme naučit kdykoliv znovu vstupovat – jako do řeky, k níž jsme si už skrze džungli proklestili cestu. Čím častěji ji navštěvujeme, tím snáze se k ní znovu a znovu dostáváme. Její čerstvost a vláha pak začíná očišťovat a projasňovat náš život i mimo meditaci.

Není to útěk před realitou – je to způsob, jak se s ní konečně spojit, a postupně ji vnášet do všech míst našeho života, kde do teď bylo šero.

Jak se teď v životě cítíš? Co když to jediné, co skutečně hledáš, je hlubší klid mysli?

Chceš se s tímto vnitřním tichem naučit spojovat?

Jestli se s tímto vnitřním tichem chceš naučit stabilněji spojovat, zvu tě do naší členské skupiny Cesta klidné mysli, kde společně každé úterý meditujeme. Součástí půlročního členství je také přístup k mému kurzu meditace Rozpusť se.

Přidat se do skupiny

Přeji ti poklidný zbytek víkendu a krásný nový týden!

Vítek